Po stopách Československých hranic v Rumunsku (aneb chutnají akademikům kameny?)

Marek Beneš, vyučující Katedry právních disciplín a veřejné správy, se vydal na terénní výzkum v rámci práce na své nové knize o zajímavostech a historii českých a československých hranic. Nejzajímavější body českých i bývalých československých hranic také sám objíždí a fotí. Aktuálně má za sebou dlouho plánovanou nejtěžší metu: Horu Stoh na rumunsko-ukrajinské hranici, krásném pohoří regionu Maramureš (Marmaroš). Na Stohu (Varful Stogu / Stóg) totiž bylo mezi lety 1919 a 1939 trojmezí Československa, Rumunska a Polska. Ve 20. letech tam byl vztyčen žulový válec s rytinami státních znaků všech tří sousedních zemí. Na československé a rumunské straně byl na válci vyryt letopočet 1920, podle Sévreské hraniční smlouvy, která mimo jiné určovala průběh hranic Československa a Rumunska. Na polské straně byl doplněn letopočet 1923, což je rok, kdy spojenci potvrdili, že Východní Halič připadne Polsku. V období první Československé republiky kvetl na všech československých pohraničních horách turismus, totéž platilo pro Karpaty na tehdy „naší“ Podkarpatské Rusi. Na vrchol Stohu vedla turistická značka jak z Československa, tak z Polska. Pod vrcholem byly nedaleko turistické chaty a útulny. Z rumunské strany vedla na hřeben hor těsně pod Stoh silnička, vybudovaná ze strategických důvodů za první světové války válečnými zajatci.

Když Československo v březnu 1939 zaniklo, Podkarpatskou Rus okupovalo Maďarsko a na Stohu se tak potkávaly hranice Maďarska, Rumunska a Polska. To ale nemělo dlouhé trvání – v září 1939 zaniklo i Polsko a tato jeho část (Východní Halič) byla okupována Sovětským svazem. Ani maďarsko-rumunsko-sovětské trojmezí nevydrželo na Stohu dlouho. V srpnu 1940 bylo Rumunsko donuceno Německem a Itálií podepsat tzv. Druhou vídeňskou arbitráž a vydat Maďarsku severní část Sedmihradska včetně rumunské části Maramureše. Tím zaniklo trojmezí na Stohu. Po druhé světové válce se sice území jižní Maramureše vrátily Rumunsku, ale Podkarpatskou Rus si sebral Sovětský svaz (což Československo „dobrovolně“ stvrdilo smlouvou v roce 1945) a Východní Halič si Sovětský svaz také ponechal (a došlo k tzv. posunu Polska na západ). Stoh se tak ocitl na hranici sovětské Ukrajiny a Rumunska, v nepřístupném hraničním pásmu bez jakéhokoliv turismu. Trojmezní válec zde ale zůstal. Hranice se zde měnily tak často, že už žulový monolit nikoho nezajímal. Navíc byl vysoko v horách, kde nikdo nebydlel a nikdo nechodil. Z válce byly neznámo kdy a neznámo kým odtesány všechny tři státní znaky, také všechny letopočty a iniciály států ČS, R a P.

I dnes je vrchol Stohu jen těžko přístupný. Ukrajinská strana hranice je vybavena novým žiletkovým plotem a na zdejší turistické trasy je vstup jen na povolení. A na rumunské straně je nepřístupné hraniční pásmo a žádné turistické cesty sem nevedou. Naštěstí se rumunská pohraniční policie ukázala jako flexibilní a otevřená zkoumání společné československo-rumunské historie. Jak cesta za vysněným hraničním triplexem probíhala, popisuje Marek Beneš: „Nejdřív to obnášelo asi dvouměsíční komunikaci s ústředím rumunské pohraniční policie, a to v rumunštině. Naštěstí kolega z naší katedry Dr. Pavel Klíma umí rumunsky, a hodně mi pomohl. Pak už jsem s náčelníkem jednotky v nejbližší obci Poienile de sub Munte panem Andreou Sbarceu dojednal termín mojí návštěvy. V den D jsem se dostavil na policejní stanici a výprava dvou terénních aut se vydala na dlouhou cestu po staré silnici, která je dnes sjízdná jen terénními vozy (a to s obtížemi). Nutno říci, že policejní Dacia Duster si poradila se vším. Po dvou hodinách drkotání (a vytahování jednoho z aut z bahna) jsme dojeli na rumunsko-ukrajinskou hranici, kdysi hranici rumunsko-polskou. Tam proběhla komunikace rumunských policistů s ukrajinskými kolegy, a tak jsem poprvé na vlastní oči viděl kalašnikov. Není to moc příjemný pocit… Po krátké výměně informací jsme jeli dál ke Stohu. Poslední kus už nás čekal pěší výšlap. A pak jsme tam byli! U 100 let starého velkého žulového triplexu. Stále je z něj patrný průběh hranic, vidět je i číslo hraničního mezníku I/1 (byl to první hraniční kámen československo-polské hranice, která vedla ze Stohu po Bohumín) a vidět jsou stále i místa po odtesaných státních znacích. Pak mi pan Sbarcea řekl, že v Rumunsku mají starý zvyk: Když prý přijedu poprvé na nějaké místo, kam jsem si přál dojet, mám si pro štěstí vzít do pusy kamínek. No a protože kamínků na Stohu moc nebylo, „zakousl“ jsem se do československé strany trojmezního kamene (už vím, co to znamená, když pan prof. Hynek říká, že ve víně cítí chuť štěrku…). Byl to zvláštní pocit, stát na místě, kam jezdívali čeští turisté za první republiky. Možná zde byl i můj děda – podle vyprávění od babičky vím, že po Podkarpatské Rusi hodně cestoval. Pak už jen výhled – v dáli se tyčí Hoverla, nejvyšší hora Ukrajiny a také Pop Ivan Černohorský (Čornohora) se zbytky polské meteorologické observatoře – za první republiky zde byl nejvýchodnější bod Československa. Vrcholové foto – a zpátky dolů do Rumunska. Na závěr chci poděkovat rumunské pohraniční policii – za celou přípravu a organizaci mojí návštěvy. Rumunští policisté toho o pohraničním hřebenu sami hodně věděli – ukázali mi zbytky zákopů z první světové války a přidali několik historek o ilegálních přechodech hranic. Třeba o českých motorkářích, kteří na terénních strojích omylem přejeli na Ukrajinu a museli být „eskortováni“ zpátky do Rumunska. Jsou to vnější hranice Evropské unie, a policisté celou cestu svědomitě pozorovali dalekohledy dění podél hranic. A co bych si přál na závěr? Aby se sem jednou turismus vrátil. Aby sem vedla turistická značka, aby byla pod vrcholem turistická chata, kde by točili české, rumunské a polské pivo a na vrcholku by byla informační tabulka o tom, jaké zajímavé místo se zde nachází. Pokud možno v rumunštině, češtině, slovenštině, polštině a ukrajinštině. A aby se neřeklo, tak možná i v angličtině.“