Studenti zpovídali ředitele MUP

Dříve jste pracoval jako právník Českého rozhlasu. Jak to vzniklo, že jste se rozhodl změnit práci a stal se ředitelem Metropolitní univerzity Praha?

Byl jsem požádán zakladatelkou a správní radou, zda bych tuto funkci mohl vykonávat, a to v souvislosti s nutností řešit situaci v roce 2011, kdy skončila předchozí ředitelka ve funkci. Předtím jsem již na MUP působil jako pedagog a i externě jako právník. V Českém rozhlasu jsem neskončil okamžitě – pro zachování kontinuity na obou stranách jsem se dohodl s MUP i s Českým rozhlasem, že po přechodnou dobu budu vykonávat obě práce.

Jaké byly Vaše první kroky ve funkci ředitele?

MUP je univerzita, která je řízena ve většině případů kolektivními rozhodnutími celého managementu, vždy se snažíme o konsensuální řešení a myslím, že to je i jedna z podstaty úspěchů našeho fungování, kdy o zásadních věcech je hledán konsensus v celém širším vedení, tedy ředitele, rektora, úsekových ředitelů a prorektorů. Nezastupitelná je i role správní i dozorčí rady. Proto jsem po nástupu do funkce nečinil a ani nemusel činit žádná rozhodnutí o velkých změnách či reorganizacích. Pro fungování MUP hraje velkou roli kontinuita a stabilita, takže šlo zejména o to vstoupit do existujících procesů a poznat důkladněji, jak organizace zevnitř funguje. Poté jsem se zaměřil v první fázi zejména na zefektivnění a elektronizaci některých vnitřních procesů a dokončení vývoje organizační struktury, která se v té době konečně stabilizovala po rychlém rozvoji univerzity, který nastal zejména po roce 2008.

Co bylo na začátku nejobtížnější?

Pochopit některá specifika fungování akademického světa, který je v mnoha ohledech odlišný od fungování běžných soukromých společností. Ale vzhledem k dobře fungujícímu organizačnímu aparátu i kolektivní povaze vedení MUP bylo obtíží poměrně málo a zejména prorektoři, úsekoví ředitelé a další zaměstnanci se starali o to, aby vše fungovalo dál, bez ohledu na nového ředitele.

Jaké principy jste použil na začátku své práce? A musel jste je někdy porušit?

Zjistil jsem, že v akademickém světě platí mnohem více než kde jinde, že pro velký cíl je často nutné rezignovat na malé cíle. A že nelze na vše hledět očima právníka, což je při mé profesní deformaci samozřejmě těžké a někdy špatně realizovatelné.

Jak byste popsal výhody a nevýhody této práce?

Hlavní výhodou je práce v akademickém prostředí. Jsem obklopen spoustou nesmírně chytrých lidí, vážených odborníků, každý z našich pedagogů je něčím zajímavý. Také neustálý kontakt se studenty je velmi pozitivní, mezi vysokoškoláky je zkrátka příjemné klima. Nevýhodou tohoto prostředí je totéž, co jeho výhodou. Je skvělé pracovat v prostředí, jemuž je vlastní diskuze a mnohost názorů. Nicméně pro klasické řídící procesy je totéž někdy nevýhoda. Věčné diskuze i na poli samotného managementu občas brzdí plynulost fungování. Přesto je tento způsob práce spíše pozitivní.

Pracujete v současné době na nějakém projektu, který máte v úmyslu ve škole zavést?

V uplynulých letech byla dokončena optimalizace organizační struktury MUP, nyní jsme ve fázi poslední větší změny – sloučení oddělení pro ukončování studia se studijním oddělením. Pro studenta by se měl zjednodušit proces završení studia, kdy bude vše řešit se „svou“ studijní referentkou až do státních závěrečných zkoušek. Také dokončujeme elektronizaci administrace studia, a to u doktorských programů, které budou také plně přeneseny do SIS. Pro zaměstnance bude příjemnou změnou elektronizace agendy pracovních cest. Nedávno jsme spustili e-shop a po testovacím provozu chystáme jeho rozšíření i mimo oblast knih vydaných v MUP Press. Po roce fungování nového webu MUP a portálu iMUP.cz také dolaďujeme některé věci, které se ukázaly po spuštění jako nedokonalé, i když nás samotné překvapilo, jak si nový web rychle „sedl“ a že uživatelé najdou požadované informace mnohem rychleji a snadněji, než na předchozích stránkách.

Univerzita začleňuje studenty s tělesným postižením. Co všechno těmto studentům nabízíte?

Dlouholetý program Škola bez bariér existuje již 11 let a za tu dobu se stabilizoval v dnešní podobě, která dle našich zkušeností studentům s pohybovým postižením vyhovuje. Studenti nemusí platit školné, což je pro ně největší pomocí. Jejich životní náklady jsou totiž kvůli jejich postižení mnohem vyšší, než náklady na život nás ostatních. Bez této pomoci by studovat vůbec nemohli. Těm, kdo to potřebují, zapůjčujeme notebooky a diktafony, aby mohli snadněji komunikovat se školou a mohli se ve výuce soustředit na výklad pedagoga a ne např. na to, že jim nejde psaní tak rychle jako nám ostatním. Nezastupitelné je i fungování studijní poradkyně, která je se studenty v neustálém kontaktu a pomůže jim, když je pro ně něco obtížné. Studentům také půjčujeme literaturu z knihovny třeba na celý semestr, aby nemusel zbytečně cestovat do školy – každá cesta navíc je pro ně komplikací. A to přestože jsou naše budovy plně bezbariérové. Bez toho by tento program nemohl existovat. Všechny tři pražské budovy a plzeňskou budovu jsme kompletně upravili a dnes jsou plně bezbariérové. Absolventům programu pak také pomáháme se vstupem do pracovního života, realizovali jsme několik projektů a vytvořili pracovní místa pro osoby s tímto postižením a také jsme přesvědčili spoustu zaměstnavatelů k účasti na projektu – dnes již díky tomu vědí, že zaměstnat člověka s pohybovým postižením nemusí být nemožné a může být pro firmu přínosné.

Kolik studuje na Metropolitní univerzitě studentů z rusky či anglicky mluvících zemí?

Ze zemí, kde je ruština úředním jazykem, tedy z Ruska, Kirgizie, Kazachstánu a Běloruska u nás studuje v současné době 405 studentů. Z anglicky mluvících zemí (Spojeného království, Irska, Spojených států a Kanady) je to 21 studentů.

Čím si vysvětlujete takový zájem z jejich strany?

U zahraničních studentů funguje ještě více než u českých, že dobrá zkušenost je nejlepší reklamou. Mnoho studentů k nám přišlo proto, že jim naši univerzitu pochválili jejich kamarádi nebo příbuzní, kteří u nás studovali. U některých se jedná o děti rodičů, kteří v Česku žijí nebo pracují.

Má univerzita reklamu v zahraničí?

Ano, kromě Česka inzerujeme také na Slovensku a na internetu se zaměřujeme i na mezinárodní portály o vysokoškolském vzdělávání. Internetovou reklamu máme na specializovaných portálech také v Rusku a dalších zemích.

Často jsem slyšela, že soukromé vysoké školy nabízejí méně kvalitní studium než veřejné. Co si o takovém tvrzení myslíte?

Rozdělení na veřejné versus soukromé školy dnes naštěstí patří minulosti. Mezi soukromými školami i mezi veřejnými jsou prostě kvalitní školy, méně kvalitní a nekvalitní. Bohužel pro soukromý sektor, mnoho z existujících soukromých vysokých škol se na kvalitu nezaměřuje, což pak neprávem vrhá špatné světlo na celý sektor. Je třeba rozlišovat. Navíc mnoho našich pedagogů pracovalo nebo dosud pracuje také na veřejných vysokých školách. Učí a zkoušejí v obou případech stejně. Kvalita výuky se tedy neliší. I oni často potvrzují, že na MUP učí některé studenty či skupiny studentů, kteří jsou lepší než studenti na veřejné škole, v jiných případech je to zase naopak. Nelze generalizovat. MUP se snaží být kvalitní univerzitou, podporujeme vědu a výzkum, vzniká u nás spousta publikací, pořádáme mezinárodní konference a řešíme mezinárodní projekty, často i ve spolupráci s veřejnými univerzitami. Máme i velmi širokou mezinárodní spolupráci, která skvěle funguje. A z našich nejnáročnějších oborů, např. plně anglického IRES, se absolventi dostávají na magisterské studium na prestižní školy např. do Spojeného království nebo USA. S uplatněním na trhu práce také nemají většinou žádný problém.

Jaký je počet absolventů, kteří dostali práci ve svém oboru?

Takovou statistiku nemáme k dispozici. Podle zkušeností členů našeho klubu absolventů však většina studentů nemá problém s uplatněním, i když někteří pracují mimo svůj obor.

Co děláte, když ztratíte na nějakou dobu touhu a inspiraci dělat svou práci?

Každá práce má části, které vás baví a které považujete za smysluplné, a části, které děláte proto, že to k práci patří, i když byste je nejraději nedělal. Při té druhé části se snažím myslet na to, že až to budu mít hotové, přijde zase ta první část.

Jak relaxujete? Co je vaším koníčkem?

K mým zálibám patří historie a cestování. A také železnice. To se dá naštěstí báječně propojit. Pokud mám čas, čtu knihy o historii, zajímám se zejména o Evropu a 20. století (ale ne jenom). A také jezdím na místa, kde se dá historie zažít a zkoumat. Nemám ale rád přesouvání z místa na místo sterilní leteckou dopravou, jsem fanouškem cesty po zemi. Při cestách vlakem po Evropě se dá zažít spoustu zajímavých věcí, krajina a lidé se mění postupně, nikoliv skokově. Někdo přistoupí, někdo vystoupí, mění se průvodčí, při přestupech poznáte, jak tepou různá evropská nádraží. O tom by se dalo povídat dlouho, mezi zážitky patří jak cesta pomalou lokálkou dolnoslezskými horami, tak „let“ krajinou TGV rychlostí 320 km/h. I samotné jídelní vozy jsou zážitkem samy pro sebe. Středomořskou pohodovou atmosféru zažijete u kávy ve španělském Talgu, bistro v TGV se stává ve večerních hodinách diskuzním klubem u vína, v ICE můžete u Currywurstu a Weizenbier sledovat jak se vyvíjí Bundesliga a v Intercity mezi Žilinou a Košicemi zažijete u sklenice Šariše třeba rozchod partnerů a následné milostné vyznání nebo pyžamovou party. Vřele doporučuji.

Máte na závěr nějakou radu pro studenty na vaší univerzitě?

Naši studenti jsou většinou skvělí a zajímaví lidé a pracovat s nimi je radost. Bohužel platí, jako všude, že takoví nejsou všichni. Některým bych proto kladl na srdce, aby zkusili respektovat práci pedagogů a spolužáky. Všechno, co děláme, děláme pro vás. Ne vždy je to jednoduché a i pedagog je jenom člověk. Nejhorší proto je, když některý student ruší výuku. Že tím škodí sám sobě, je jeho věc. Ale že tím škodí pedagogovi a ostatním studentům, to již jeho věc není. Prosím tedy, respektujte naši práci a vaše kolegy. Pokud na výuce nechcete sledovat přednášené téma, raději běžte domů, než abyste rušili. Neučíme pro sebe, ale pro vás.