Západ je pro Čínu zároveň vzorem, partnerem i nepřítelem

Čínská ekonomika zpomaluje. Znamená to, že jsme svědky konce čínského ekonomického zázraku?

Zaprvé – to, že ekonomika zpomaluje, není zásadní překvapení. Dalo se to čekat, protože rychlý růst, který Čína zažívala v posledních letech, je vždy složité udržet. Jednoduše se totiž roste z nižší ekonomické základny, pak to samozřejmě už tak snadno nejde. Zpomalující ekonomický růst určitě sám o sobě neznamená, že takzvaný čínský ekonomický zázrak končí. Čína ale čelí řadě dalších vnitřních ekonomických problémů. Vnitřní zadlužení je možná jedním z těch největších. Většina provincií či dalších lokálních celků je dnes zadlužená. Čína se tohle snažila řešit různými mechanismy, jako je třeba odprodej státních pozemků a půdy. Tahle taktika je dnes již vyčerpaná, ale dluhy zůstávají, což znamená, že současná dekáda bude nejspíš pro Čínu dekádou vnitřních reforem a snahy skutečně přejít k ekonomice, která je tažená vnitřní poptávkou. Jednoduše řečeno – bude patrná snaha se restrukturalizovat k rozvinutější ekonomice.

Nicméně v tuhle chvíli se zdá, že Si Ťin-pchingova vláda se snaží ekonomiku stimulovat většími náklady na infrastrukturu a konsolidací státních podniků spíše než protržními reformami. Myslíte, že to může vést k úspěchu?

Myslím si, že stimulační politika není nová. Toto není specifické jen pro Si Ťin-pchinga, Čína to dělala už dřív. Ale klíčový krok, tedy dostat se od závislosti na exportu levnějšího zboží k tomu, aby čínská ekonomika byla ve větší míře vedená domácí kupní silou, ekonomicky silnějším obyvatelstvem, tak ten se Číně stále zcela nedaří.

Nakolik čínskou ekonomiku poškozuje obchodní válka s Donaldem Trumpem?

Současné zpomalování čínské ekonomiky je přirozený proces. Čína nemohla udržet dlouhodobě růst přes deset procent. Dlouhodobý dvouciferný růst HDP byl možný v momentě, kdy měli mnohem méně rozvinutou ekonomiku, ale nyní, kdy už se HDP zvýšilo, je přirozeně těžší růst udržet. A k obchodní válce – myslím si, že na ně dopadá, ale zároveň nedopadá zas tak tvrdě na čínské spotřebitele. Čína byla nakonec schopná udržet export do USA v řadě oblastí i proto, že Spojené státy někdy neměly moc možností dovážet odjinud.

Je první část obchodní dohody, která byla podepsána, vítězstvím Donalda Trumpa, nebo spíš Číny?

V první řadě je to vítězství pro globální ekonomiku. A podle mě i pro nižší diplomatické aparáty v obou státech, protože ty se snažily o udržení ekonomické války v rozumných mezích už dřív. Je to dobrý krok kupředu, ale nikdo netuší, co se stane s dohodou reálně. Například Čína slíbila nakoupit zboží z USA za 200 miliard dolarů a je otázka, jestli se to opravdu stane. A to se špatně předvídá.

A myslíte, že se nakonec opravdu dohodnou na dalších dvou fázích komplexní dohody?

Můj odhad je, že spíš ne. Čína v současnosti exportuje mnohem víc do USA než USA do Číny, a to zejména proto, že Čína dlouhodobě podhodnocovala svoji měnu, nebo zboží prodávala za dumpingové ceny. To je jádrem celého problému, který se snaží řešit posledních dvacet nebo třicet let, a ještě se jim to nepodařilo. Ale tady se vracím k vnitřním reformám, protože pokud by se Čína skutečně byla schopná nějak překlopit do ekonomiky, která bude mnohem víc tažená vnitřní kupní silou a bohatším obyvatelstvem, řekněme střední třídou, tak potom by řada problémů byla řešitelná mnohem líp. Ale pokud se to Číně nepodaří, mám dojem, že dohoda na klíčových tématech se bude hledat strašně špatně.

Neukazuje se ale, že čínská Komunistická strana se nechce vzdát vůdčí role v ekonomice? Celá řada Si Ťin-pchingových kroků spíš směřuje k tomu, že vládní kontrola nad ekonomikou posiluje, než že by oslabovala.

Musíme odlišit dvě věci. Na jedné straně je to otázka toho, kdo si chce udržovat zásadní vliv v Číně – to bude samozřejmě čínská Komunistická strana, a na tom se rozhodně nic nezmění. Čínská Komunistická strana je ochotná dělat ústupky z hlediska tržních reforem, z hlediska toho, jak moc ekonomiku bude kontrolovat nebo jak moc uvolní některé její aspekty. V tom je schopná udělat řadu ústupků, ale nějakou kontrolní pozici nad ekonomikou a nad společností si určitě bude chtít udržet. To je jedna úroveň. Druhou stranou je vlastně snaha o tržní reformu. Což jsou dvě odlišné věci.

V poslední době můžeme sledovat, že nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě nebo v některých zemích „třetího světa“ je postoj k Číně čím dál negativnější. Je to proto, že se nějak změnila Čína a její politika, nebo se změnil zbytek světa a z nějakého důvodu je vůči ní vyhraněnější?

Co se změnilo asi nejvíc, je mocenský kontext, což znamená, že Čína je čím dál silnějším státem. Všechny akce, které dělá, se dnes jeví jako zásadnější, protože je to podpořeno ekonomickou silou, kterou před dvaceti nebo třiceti lety neměla. Celkově je Čína v řadě kroků aktivnější, ale vidíme, že svým obsahem se její činy mnohdy ani tak zásadně neliší od těch, které jsme mohli pozorovat před deseti či dvaceti lety.

Myslíte, že Čína usiluje o dosažení parity se Spojenými státy? Že usiluje o to, aby se skutečně stala globální supervelmocí? Nebo jim jde o něco úplně jiného a toto je jenom naše představa?

O něco takového určitě usilují – o zvyšování svého mocenského postavení, ale zároveň o zvyšování statusu, prestiže a uznání v mezinárodních vztazích. To je jeden ze základních cílů Číny, to je jisté.

Je to vlastně ale pro nás v České republice hrozba? Máme se obávat nárůstu čínského vlivu?

Růst Číny ale i dalších asijských států, jako Indie či Indonésie, je skutečnost, se kterou se prostě musíme smířit. A tím nemyslím, že bychom nutně měli začít chápat Čínu jako nového neproblematického světového lídra. Měli bychom ale přijmout, že poslední dvě století jsou v podstatě historická anomálie, dřív se Čína a Indie podílely na velké části světového HDP. Dlouhou řadu století to byly nejrozvinutější civilizace technologicky, ekonomicky, kulturně a i v řadě dalších oblastí a teď se vrací zpět do tohoto stavu. Nese to s sebou samozřejmě řadu rizik jako každá mocenská tranzice v mezinárodních vztazích. Je to ale i výzva pro politiky, případně akademiky, k promýšlení nového globálního uspořádání světa, které bude muset být více pluralistické.

A jak vlastně vnímá Čína západ? Vnímá ho v dlouhodobém výhledu jako soupeře, partnera, vzor, nebo přímo jako nepřítele?

To je možná nejdůležitější otázka i pro pochopení dnešní Číny. Ona vnímá západ v podstatě všemi těmi způsoby, které jste vyjmenoval. Západ, včetně USA, je pro Čínu zároveň vzorem, strategickým soupeřem, nezbytným partnerem pro ekonomický růst i historickým kulturním nepřítelem. Všechny tyto věci se v čínské zahraniční politice prolínají a odlišit, co z téhle směsi může vyplynout, je těžké. V dnešní čínské zahraniční politice obecně vidíme znaky jak skutečně asertivního až agresivního jednání – to vidíme částečně v Evropě, možná i v Česku – tak taky to, že vztah se západem chápe jako základní aspekt, od kterého se její ekonomický růst musí odvíjet. Prostě pořád platí, že Čína chce udržet takový vztah se Západem, z nějž by mohla profitovat a koexistovat v něm bez závažného konfliktu. V Číně si otevřenou systémovou válku s USA či Západem jako takovým přeje asi jen minimum lidí a politiků.

Rozhovor s dr. Alešem Karmazinem původně vyšel v časopisu Chron.