Zora Jandová: vzor pro všechny generace

Dnes jsem nevysílala, měla jsem pracovní schůzku, protože budu dělat od 1. června šéfku Tvůrčí skupiny pro děti a mládež v Českém rozhlase.

Jak se na to těšíte?
Těším se, jelikož jsem nikomu nezkřivila ani stéblo, protože je to nově vzniklá skupina, takže vlastně nikoho nevyhazuju.

Ano, vyhrála jste konkurz. Prý jste třicet šest lidí naprosto suveréně převálcovala.
Kdo to říkal?

Pan Menger (ředitel středočeského regionálního studia – pozn. autorů), Říkal, že je nadšený.
No, hlásilo se tam něco kolem padesáti lidí, ale těch třicet šest splňovalo nějaké ty podmínky. Ano, můžu být pyšná. Takže se těším. Ta tvorba pro děti je tady děsná, takže to může být už jen lepší. 

Myslíte v médiích obecně nebo v rádiu?
V rádiu, protože dětská tvorba tady měla dříve velkou tradici. Vymizelo to.

A pracujete v současné době i na něčem jiném?
Tím, že jsem se docela slušně živila svou původní profesí, což je herečka, zpěvačka, tak mi naštěstí bylo povoleno, nebo spíš doporučeno, abych si svoje interpretační autorské aktivity ponechala. Posílí to moji pozici. V současné době hraji ve dvou divadelních představeních v Praze a připravuji šnůru s koncerty po republice. Také připravuju zpěvník.

Vy jste vlastně již jeden zpěvník se svým manželem Zdeňkem Mertou vydala – Ryba z Havaje.
Ano, ano. A tohle by měla být druhá část. Něco jako Ryba z Havaje II. Měl by obsahovat právě povídání o zvířatech. Vlastně takové drby, co vás ve škole nenaučí. To mě baví.

Práce s dětmi vás evidentně naplňuje.
První představení pro děti jsem dělala již ve svých sedmnácti letech. To jsem ještě měla před maturitou. Pak už mi to vlastně zůstalo. Dává mi to smysl. Děti jsou jednak hodně zábavné, ale také v určitém smyslu velmi nemilosrdné. Aby člověk udržel jejich pozornost a náklonnost, byť v rámci představení, tak to je velká dřina. Na druhou stranu potom přichází satisfakce, když se to podaří. Takže tomuto se věnuju hodně dlouho.

Když mluvíte o dětech, myslíte si, že jsou vaše děti spíše po vás, nebo po manželovi?
Já si myslím, že jsou docela šťastně namixovány. Ono je také těžké vymezit co je po mně. Já jsem herečka, zpěvačka, sportovec, píšu nějaké texty, kreslím. Je to široký záběr. Vystudovala jsem jednu vysokou školu, pak druhou, teď dokončuji třetí. To když vidí je může nějakým způsobem inspirovat.  A Zdeněk je také sportovec, výborný v tenise. Takže, při nejmenším, vidí nějaký přístup k práci, ale myslím si, že mají spoustu talentu. Jak ho potom využijí, to už je na nich samotných. Tím, že Viktorka studuje Politologii a Mezinárodní teritoriální studia, vrhla se v jistém smyslu daleko od svých rodičů. Ale kreativní přístup si určitě zachovala. Má od nás z domova zakódováno, že se nic neodflákne a jede se na sto procent. Neumím říct na dvě stě procent, protože to neexistuje. Člověk má nějakou kapacitu a to je sto, ne sto jedna.

A druhá dcera? 
Ta je teď přijata na osmileté gymnázium. To je taky velká radost. Obě holky nám dělají radost.

V současné době studujete v Nitře – co tam studujete?
Masmédia, mediální komunikaci, marketing a reklamu. Ale teď vlastně nevím, jestli tam jsem, nebo nejsem. Jak jsem teď u rozhlasu dělala všechny možné analýzy, do toho úmrtí v rodině, bylo toho opravdu hodně a bohužel jsem nesplnila jeden termín na odevzdání práce. Tak teď čekám na nějaké vyhodnocení, jestli mě tam nechají nebo nenechají. 

Proč právě Slovensko?
Před tím jsem studovala na Palestře bakaláře sportu. Učil mě tam profesor, docent, který učí i v Nitře a v Bratislavě. Říkal, že by mě tam mohly bavit určité předměty a učitelé. Já si o tom zjistila víc a přišla na to, že by mě to opravdu hrozně bavilo. Nehledě na to, že když člověk jede čtyři a půl hodiny tam a to samé zpátky, tak to máte devět hodin času v autě, kdy si vymyslím nějaký svůj projekt, cestou zpátky ho dokončím, a nebo když jedu tam, tak se připravím na zkoušku nebo na přednášku, cestou zpátky si ještě projíždím to, co bylo na přednášce, to si člověk pak daleko víc zafixuje. Bylo to vlastně takové nejšťastnější období – byla jsem sama, nikdo neříkal, že něco chce, jestli mu namažu chleba, jestli bude teplá večeře... Ano, bude, přivezu ji z mekáče po cestě. (smích)  Ale nemůžu nikoho vozit. I kdyby se na mě chtěl někdo napojit, tak já radši řeknu, že to musím vzít přes východní Čechy, že se musím zastvit ještě u rodičů, což teda radši potom udělám, abych nelhala. Musím být sama v autě. I z tohoto důvodu to bylo pro mě šťastné období.

Jak vnímáte rozdíly ve studiu teď a studiu hned po střední?
Tak samozřejmě jsou. Když studuje člověk DAMU nebo jakoukoli jinou vysokou školu po střední, tak jsou kromě učení ještě jiné věci, kterým se chce věnovat. Ale už odtamtud vím, že jsem schopna se naučit i na zkoušku z předmětu, který mi není tak blízký. Mám zkoušku z marxismu, ze kterého mám dokonce státnice, což bylo tehdy nutné, a to je prostě naprostá hovadina. Takže jsem se musela přinutit učit i to, co jsem nechtěla. Ale i tak neustále překonávám předsudky lidí, že já jsem pořád ta blbá herečka.

Dotýká se vás to?
Už asi ani ne. Možná že to byl i jeden z hnacích motorů mého studia, protože jsem si připadala nedovzdělaná. Uměla jsem udělat kontrmelec na kladině, protože mě tak vytrénovali na DAMU, ale prostě se státnicí z marxismu a leninismu moc ve světě neuspějete. 

Byla jste nějak vedena vaší rodinou, abyste byla dobrá sportovkyně, dobrá studentka...?
Tak, já jsem byla vedena rodinou k tomu, abych byla dobrá. (smích) Ale určitě ne nijak násilně. Když mi bylo asi osm let, tak jsem s babičkou chodila do JZD jednotit řepu. To se dělávalo dvakrát do roka – podle toho, jak vyplejete tu řepu poprvé, tak ten váš úsek vypadá na to druhé pletí. A i náš úsek si vždycky chtěli zabrat ti jiní, protože se tam už nemuselo pomalu vůbec nic dělat. Ale to babička řekla, že ne. A tak nám už potom další roky dávali horší místa na poli, protože ty byly fakt zaneřáděný tou lebedou. Tam jsem se naučila, že když se to neodflákne - to znamená, když jsem dobrá - tak se mi to zúroročí za těch pár měsíců. V životě to samozřejmě nejsou měsíce, ale třeba roky. Takže ano, byla jsem k tomu vedena, ale spíš nějakým příkladem než donucením. 

Na dětství tedy asi vzpomínáte ráda.
Velmi!

A co studentská léta na střední škole?
To už tak moc ne. Já jsem byla neustále za školou. Takhle, jako dítě jsem byla hodně nemocná, tudíž jsem si protáhla například návštěvu lékaře a šla jsem do kina ze zdravotních důvodů. (smích) Takže jsem viděla všechny bijáky, které tehdy v Praze běžely, ale zase mě to naučilo učit se, protože když jsem přišla do školy, tak si mě nějaký kantor odchytl a vyzkoušel mě z látky za celý půlrok nebo i za rok. Horší to bylo během maturity. Už jsem byla přijata na DAMU, tak kde má člověk najít motivaci, aby do té školy chodil? (smích) To už fakt moc nešlo. Takže jsem dělala komisionální zkoušky ze čtyř předmětů, přičemž z matematiky jsem do té doby měla známky pět-pět-čtyři-pět. Musela jsem tedy jít ke zkoušce, jenomže tu jsem udělala za jedna, a tak to vypadalo, že mě ta naše nebohá třídní učitelka šikanuje. Vzala sem si totiž sešity od spolužaček za celé 4 roky a všechny příklady jsem počítala tak dlouho, dokud jsem je nevypočítala správně. Potom jsem samozřejmě, jelikož mám docela slušnou paměť, prostě všechno věděla. Bylo mi jen líto té kantorky, takže jsem pak musela říct, že za to paní učitelka opravdu nemůže. (smích)

A jak to bylo na vysoké škole?
Pozor, DAMU je sice vysoká škola, ale když jsme šli na jeviště nebo když člověk má pocit, že to k něčemu je, tak tam chodí. Akrobacie, balet, zpěv, umělecký projev – to jsou přeci krásné předměty. Kazily to trošku jen Dějiny divadla. A na marxismus a leninismus jsme měli skvělého kantora, který nás o hodinách učil lidové písničky. 

Seznámila jste se v této době i s manželem?
S tím jsem se seznámila ještě před maturitou. Málem jsem kvůli tomu pak neodmaturovala, jelikož jsem s ním byla v nahrávacím studiu a koukala jsem na něj jak na svatý obrázek. (smích) U maturity jsem měla, krom jiného, neuvěřitelné štěstí, protože jsem si psala taháky noc před ní a druhý den jsem dostala přesně to, co jsem tak nějak věděla. Takže jsem odmaturovala za 4 dvojky. Ale bylo to trošku nespravedlivé, protože jsem měla mít z něčeho i jedničky. Kantoři mi to tehdy vysvětlili tak, že nemůžou všem dát samé jedničky a když je nedají mně, tak mi to nijak neublíží, jelikož na DAMU již přijata jsem a někteří jiní studenti ještě na vysokou přijati nejsou a potřebují dobrý průměr. Ale co. Historie se neptá – mám maturitu, mám.

Ještě zpátky k manželovi. Vy jste s ním vydala tedy zpěvník, ten druhý budete dávat dohromady také s ním?
Ano, na některé bulharské práce ho najímám. (smích)

Není někdy mezi vámi ponorka, když spolu takhle pracujete?
Ne, ne, ne. Jsme spolu už asi 35 let, takže už jsme hodně prorostlí. Jednak nás spojují děti a jednak právě i ta společná práce. Co tak vzpomínám, tak jsme se snad nikdy v životě nepohádali. Zdeněk je nepohádatelný. On je nesmírný kliďas. Jeidné, co se mi nedávno stalo, bylo to, že se mi zdál sen, kdy na něj křičím. Hrozně jsem na něj křičela. Probudila jsem se úplně hrůzou orosená, protože to bylo vážně strašidelné. Asi jsem všechno to nahromaděné vykřičela ve snu. Nikdy jsem nekřičela, přijde mi to zbytečné.

Působíte jako klidná povaha, pomáhá vám k takovému tomu vnitřnímu klidu i thaj-či?
Thaj-či je bojové umění, což znamená, že využívá sílu protivníka. A je jedno, jestli je ten protivník násilník za rohem, nebo je to tahle hektická doba, ve které žijeme. Ale největším nepřítelem jsme sobě my samotní. Když s tímhle začnu pracovat, tak si nepřipadám, že bych musela něco extra zmáhat, nebo proti něčemu bojovat. K čemu mi to rozhodně pomohlo - já jsem vždycky všude měla pocit, že musím být první, něco někomu dokazovat. Ale v momentě, kdy přišlo thaj-či, to mi bylo 38, tak mě to v tomto směru zklidnilo. Ano, je hezké vyhrát, ale vlastně to není to podstatné. Naučilo mě to, že cesta je stejně důležitá jako cíl. Z toho pramení i ten klid. 

Myslíte si, že vás meditační techniky změnily jako osobnost?
Víte, to není tak, že bych od rána do večera meditovala. Ale každý den končím modlitbou. Normálním Otčenášem a teď jsem ještě přidala Zdrávas Maria, protože se modlíme za jednoho nemocného chlapce. Takže tohle nějak určitě tu hlavu vyčistí. Udělat si vnitřní pořádek je hrozně důležité. Dělám to vždycky večer před spaním. Poděkuju za uplynulý den a prosím, aby i ten následující byl stejně hezký. A učím to i své žáky - takový rituál: Ať dostanu jen to, co dostat mám, ať dám jen to, co mám dát a za to děkuju. Tohle když si člověk čas od času řekne, třeba jednou za den, tak to úplně stačí. 

Vedete k tomu i dcery?
Jak se říká - nesrovnávejte své děti. Viktorku jsem, když jí byly čtyři roky a ještě ráčkovala, vzala do kostela. Když se podívala na Panenku Marii, řekla: Ta Panenka Mauia má kuasny tuičko. Ale v tom kostele to smrdí, a je tu tma, takže sem chodit nebudu. A nedostala jsem jí ani do muzeí, na zámky, nikam. V grotesce by bylo, jak by se zabořila nohama do země s těmi obláčky prachu kolem. S Esterkou je to zase naopak. Ta i ministrovala. Ať byla tma nebo zima. Takže si myslím, že v zásadě mají podmínky stejné, výchovu také stejnou, ale nechávám je, ať si vyberou vlastní cestu. 

Inspiroval vás k víře jako takové někdo?
Tak s babičkou jsem se modlila Otčenáš. Od té doby mám takovou archaickou verzi – na konci říkám Navěky Věkův. Děda chodil do pozdního věku do kostela přes to, že sotva viděl. Tu cestu jsem si ale stejně našla tak nějak sama, nikdo mě nenutil do kostela chodit. Co se týče thaj-či, k tomu jsem se dostala tak, že jsem točila něco do televize a tam jsem musela kus sestavy předvést, a tedy se i naučit a jediné, co mám v sobě opravdu hodně je, že když něco začnu, tak se to snažím dokončit. Tehdy mě to tak chytlo, že jsem se rozhodla tu sestavu doučit celou. A pak mě to chytlo úplně. A samozřejmě, že na trénincích byli hezcí chlapi. (smích)

Máte v současné době něco, k čemu jste tak nějak přičuchla?
Můj otec má vystudovanou truhlařinu – střední, vyšší odbornou i vysokou školu. Tak jsem myslela, že bych něco chvíli dělala rukama. To mi chybí. On tatínek vytváří třeba nádherné židle. Moc se na tom sedět nedá, ale je to pastva pro oči. Jenže bych teď potřebovala nějakou kreativitu. Něco vymýšlet. Takže i proto teď budu mít tu práci v rádiu, kde budu hodně, hodně vymýšlet a těším se na to.

Co vy a média? Ne pracovně, ale sledujete je? Říká se, že třeba televizi moc nesledujete.
Ale trošku ji teď sleduju, i kvůli Viktorce. Aspoň abych tušila, čím se zaobírá, takže si čas od času pustím ČT24. No a rádio poslouchám v autě. Jinak mám ráda ticho.

A co říkáte na současnou politickou situaci? Sledujete ji?
Dneska jsem stihla Ratha, jak ho přichytili při předávce peněz. Jak bych to řekla, my jsme ze Středočeského kraje a já nemám ráda takovou tu situaci, kdy se neví, kdo bude hejtmanem nebo, že nastane změna. Chci, aby jezdili autobusy, aby se moje dcera dostala do školy, ale je mi jedno, jestli tam sedí ten nebo ten. Ale pokud jde o tady to (Rath), tak snad nastává doba, kdy na každého, kdo dělá nějaké kulišárny, jednou dojde. Ano, souhlasím s ním, že to bylo na objednávku, ale neměl se nechat chytit. Takže asi tak nějak to sleduju.

Pociťovala jste změnu ve vaší práci po změně režimu? Například byl rozdíl mezi natáčením Sanitky a Dobré čtvrti?
Režim asi spíše ovlinil ty scenáře. Že si dnes již neříkáme soudruhu. Ale vzhledem k tomu, že jsou to kolikrát stejní režiséři, tak byla vždycky pohoda. Teď je to spíš o tom, že je větší svoboda, což nemusí být vždycky jen ku prospěchu. 

Kde se třeba vidíte za dvacet let?
Za dvacet let? To mi bude 70, tedy jako teď mé mamince. Pevně věřím, že nebudu tak úplně stejná jako moje maminka. (smích) Ona je v jistém smyslu v izolaci tím, že byla celý život v jednom zaměstnání a má známé jen z oblasti, kde bydlí, nebo z té práce. Když přijede k nám, tak se chce ze všeho hned vypovídat a ne vždycky má člověk uši tak nastavené. Takže doufám, že se nedostanu do takovéhle izolace. Proto jsem i ráda za tuhle práci s novými médii, dokonce prošla i moje koncepce internetových stránek (smích). Stále se něco nového učím. A stoprocentně to tak bude dál.

Takže neustálý rozvoj? 
Přesně tak. 

Máte ráda výzvy?
Nevím, tak tenhle internetový projekt byla taková výzva. Tedy výzva... (usmívá se) Já jsem tak týden před tím, než byl konkurz, otevřela noviny s nabídkou této pozice. Říkala jsem si, že by mě to bavilo, ale pustila jsem to z hlavy. Pak jsem byla v úterý tady v rozhlase kvůli disertačce a jen jsem se zmínila o konkurzu a ten pán z rádia mi vyjel všechny propozice kolem výběrového řízení. Konec února byl termín na odevzdání a já se to dozvěděla 28. února večer, to jsem ještě vysílala Noční mikrofórum. Takže kvůli mně měl únor letos 29 dní (smích). Ještě v noci jsem si sedla, napsala jsem koncepci, ráno odvezla dceru do školy, pokračovala celý den a za 10 minut půlnoc jsem to odeslala. Říkám, asi to tak celé mělo být – celý ten boží jízdní řád. Kdybych to nestihla do toho děvětadvacátého, tak věřím, že 1. března ráno by řekli, že není 1. března, ale přidali by k únoru jeden den, tedy 30. únor. (smích)

Co vy a zahraničí? Nechtěla jste někdy odjet?
Ne. Já jsem sjezdila skoro celý svět. Byli jsme se Zdeňkem třikrát v Americe, hráli jsme tam, byli jsme v rádiu. Když bavím ty lidi z jeviště, tak je to možná něco jako když Chantal mluví česky. (smích) No, možná mluvím anglicky trochu líp. Za hranicemi funguju dobře, zpívám v několika jazycích. Jezdím si do zahraničí pro takový hezký úspěch, protože tam lidi zajímá opravdu samotný výkon, není to jako u nás, kde hraje roli kampaň a podobně. Ráda vycestuji, ale ráda se sem vracím.

Jste vlastenec? 
Ano, určitě. V jedenácti jsem přečetla celou Boženu Němcovou, včetně korespondence. Díky tomu jsem i odmaturovala, protože to byla jediná otázka, kterou jsem uměla a vytáhla si ji. (smích) Když jsem jela s thaj-či reprezentovat, tak jsem si sama našila na dres lvíčka. Cítila jsem to tak. Reprezentovala jsem naší zemi. Já ani nesouhlasím s tím názorem, že jsou v Česku všichni nespokojení. Myslím, že je tu plno lidí, kteří jsou tu šťastní a jsou i hrdí.

Ožehavé téma - co vy a bulvár?
Bulvár... Čas od času naše rodina je v bulváru, ale mě to nikterak netrápí, ani neiirtuje. 

Neproživáte to?
Ne, vůbec. Člověk by to neměl brát příliš vážně. Občas do toho nakouknu u nás v obchodě, ale nekoupím si to. 

Životní motto?
Co mě nezabije, to mě posílí. To mám pořád, odjakživa. To nakonec souvisí i s tím bojovým uměním - útok je darovaná energie. 

A myslíte, že se dá s thaj-či třeba ubránit na ulici?
Když se to trénuje, tak ano. Člověk tím získává i sebevědomí. V momentě, kdy dáte najevo strach nebo slabost pak si násilník spíše vybere vás než někoho jiného. A to funguje ne jen na ulici, ale i třeba v mezilidské komunikaci.

Když se ohlédnete zpět, myslíte si, že všechno do sebe tak nějak zapadalo?
Absolutně! Zaplať Pán Bůh, že me vyrazili z toho Národního divadla! Moje bývalá spolužačka, mě tehdy nařkla z toho, že jsem za minulého režimu údajně napomáhala StB. I když to není pravda. Díky tomu, mě z divadla vyhodili. Ale už je to odpuštěno a zlobit se nemůžu, protože kdyby tomu ukončení angažmá nedopomohla ona, ti nahoře by to zařídili nějak jinak.

Máte nějaké životní vzory?
Řekla bych, že maminku, tatínka, dědečka, babičku.

Možná vy sama jste pro někoho vzorem.
No ano, já jsem. Já jsem Vzora Jandová. (smích) 

Foto: Diana Mlynarčíková