Cestováním si prodlužuju mládí, říká novinář Tomáš Poláček

Ono mi ani nic jiného nezbývalo. Už od dětství byla totiž čeština tím jediným předmětem, ze kterého jsem prospíval. Psát a číst jsem se naučil už v pěti letech, kdy jsem psal a posílal spoustu dopisů svému taťkovi do nemocnice.
Dokonce jsem byl v 90. letech, když byla válka v Perském zálivu, požádán, jestli bych nenapsal dopis za české děti pro Saddáma Husajna, tehdejšího iráckého diktátora, aby zastavil válku v Kuvajtu. Jinak mi vážně nic nešlo, měl jsem vždycky hodně pětek, na gymplu dělal spoustu reparátů, ani jsem nedostudoval bakaláře na žurnalistice.

Už jako 11letý jsi psal do školních novin a udělal rozhovor s Jaroslavem Foglarem. Jak se ti podařilo se s ním setkat?
S kamarádem jsme v telefonní budce v seznamu našli jediného Foglara, tak jsme mu zavolali, že jsme ze školních novin Kalypso a rádi bychom s ním udělali rozhovor. Byli jsme totiž velcí čtenáři „foglarovek“. Pozval nás k sobě domů na Žižkov, kde tehdy bydlel. To setkání si pamatuju výborně. Pan Foglar měl hned vedle bytu klubovnu, kde měl velkou sbírku zátek od limonád a spoustu skautských věcí. Povídal si s námi a nechal nás u sebe asi tři hodiny. 
Jediné, co mě mrzí je, že nejsem žádný velký archivář a nevím, kde ten výtisk školního časopisu mám. Musím doufat, že je někde u rodičů nebo ho má u sebe ten můj kamarád. Rád bych si ho přečetl a vzpomněl si, jak ten rozhovor vlastně dopadl.

Nikdy si nemusel řešit otázku, zda tě psaní a novinařina doopravdy uživí?
O tomhle jsem vážně nepřemýšlel. O peníze jsem se nikdy moc nezajímal, neměl jsem žádný velký materiální sny.
 To nejpodstatnější pro mě prostě bylo, že já jsem vážně nic jiného neuměl. 

Většina lidí si tvoje jméno spojí se stopem do Pekingu na olympiádu v roce 2008 nebo se stopováním do zajímavých oblastí. Jak si se stopem začínal?
Poprvé jsem stopoval v šestnácti letech s kamarádem. Moje mamka tehdy odjela s mladším bráchou na dovolenou a mě nechala doma na deset dní samotného. Měli jsme zrovna prázdniny mezi prvákem a druhákem, tak jsme se sbalili a jeli do Rumunska, protože jsme chtěli vidět Drákulův hrad. 
Stopoval jsem opravdu hodně, do Rumunska jsem takhle jel asi dvacetkrát. 

Kde se v tobě vzala ta cestovatelská povaha a touha po dobrodružství? Snil si o tom už od dětství nebo to přišlo až s prvním stopem?
Všechno je to daný tím, že jsem jako malý kluk četl Jacka Kerouacka a jeho román Na Cestě. Myslím si, že tohle byl ten zlomový bod, kdy jsem si řekl, že přesně tohle chci zažívat. Chtěl jsem být člověkem, který si dokáže během tří minut sbalit svoje věci a vyrazit na jakoukoliv cestu. Jsem nesmírně rád, že mi to moje profese umožňuje. V jiný práci bych na to asi neměl tolik času a tady jsem za to dokonce placený. Mám v Mladé frontě chápající nadřízené, kteří mi tenhle způsob života stále umožňují. Mám pocit, že si díky tomu pořád prodlužuju mládí. 

Zůstáváš v kontaktu s lidmi, které jsi na svých cestách potkal? Stalo se ti, že si se s někým setkal opakovaně?
Na tohle udržování kontaktu jsem vážně nemožný. Vždycky dostanu spoustu adres, slibuju sám sobě, že budu psát a odepisovat, ale ve výsledku jsem na to moc línej. Když jsem se před měsícem vrátil z Afriky, chtěl jsem všem, kteří mi na cestě pomohli, alespoň takhle zpětně poděkovat, ale nedostal jsem se k tomu. S jednou rodinou v Gruzii, kam jsem často jezdil, mám velmi vřelý vztah. Byl jsem tam u nich už asi pětkrát a myslím si, že by se za mě klidně i porvali, kdybych byl v ohrožení. Stejně tak v Rumunsku ve Svaté Heleně jsem byl u jedné rodiny víckrát. Moc rád bych za nimi zase zajel, nemám od nich žádný zprávy. Ani nevím, jestli jsou ještě naživu. 

Snaží se ti tvoje mamka rozmluvit cesty, které podnikáš do nebezpečných míst, například do států v severní Africe, kde proběhla revoluce?
No jasně, vždycky mi vyhrožuje, že zavolá na příslušnou ambasádu, aby mě nepouštěli do země. (směje se)

Svoje stopování popisuješ v reportážích v Magazínu Dnes nebo na iDnes.cz. Rozhoduješ se ty sám, do jaké země vyrazíš, nebo to probíráte a vymýšlíte v redakci společně?
Vymýšlím a rozhoduju si to sám. Důležité ale je, aby každá moje cesta měla smysl, aby byla něčím zajímavá. 
Hrozně rád bych vyrazil třeba na Kamčatku, moc by mě to bavilo. Ale v redakci bych si to neobhájil, protože bych neměl žádný jasně stanovený cíl. 

Neplánuješ všechny své zážitky z cest sepsat a vydat knižně?
To v plánu nemám. Na cestách si nevedu žádný velký deníky. Navíc ani nevím, co víc bych v knize publikoval než to, co jsem napsal do Magazínu nebo na iDnes. Já si toho nějak víc už ani nepamatuju. 
Určitě jsem spíš novinář, než spisovatel. Nejsem si jistý, zda bych dokázal napsat tak dobrou knihu, abych si za ní stál. Ale kdyby mi někdo nabídnul za sepsání knihy milion korun, tak do toho jdu, takový hrdina zase nejsem.

Píšeš nejen o svých cestách po cizině, ale také o věcech, které ses rozhodl vyzkoušet tady v Česku. Za dva měsíce ses stal kulturistou, hrál na saxofon na Karlově mostě nebo přejel Českou republiku na vozítku Segway. Chodí ti od tvých fanoušků náměty, co by si měl ještě vyzkoušet?
Samozřejmě od lidí chodí spousta nápadů, co bych měl udělat. Něco z toho je použitelný víc, něco zase míň. Třeba nedávno psal jeden čtenář, že by ho zajímalo, jak by obyčejný netrénovaný člověk jako já dokázal zvládnout desetiboj, kolik bodů by získal. Ten nápad pořád nosím v hlavě. Zvlášť teď, před olympiádou v Londýně, by se to hodilo, takže do toho půjdu.