MUPáci ve Vysokých Tatrách

Tradiční přesun nočním vlakem proběhl dle plánu, a tak jsme mohli ve středu dopoledne čerství a natěšení vyrazit zubačkou z Popradu do sluncem zalitého Štrbského Plesa. První úsek (Štrbské Pleso – Chata pod Rysmi) vedoucí hlavně do „občerstvovacího“ bodu na Popradském plese lemovaly davy turistů, což byl přesně pravý opak toho, na co jsme se do Tater všichni těšili. Nicméně po krátkém odpočinku a svačině jsme začali ostře „nastoupávat“ potřebné metry k dosažení prvního záchytného bodu ve výšce 2250 metrů nad mořem. S rostoucí náročností terénu a s přibývajícími hodinami se davy turistů rapidně snižovaly. Cestou jsme se pokochali výhledem na Malé a Velké Žabie pleso a postupně dosahovali cíle pro první den.

Pod Rysmi nás přivítala mlha, která by se dala krájet, takže na očekávané panoramatické výhledy jsme museli bohužel zapomenout. Z okna objektu, zrekonstruovaného v roce 2013, jsme neviděli ani 50 metrů vzdálený dřevěný záchod. Ten společně s petrolejkami na stolech a nedostupností telefonního signálu vskutku působí jako místo, kterému se někdy s nadsázkou říká Bohem zapomenuté.

Po kvalitních „raňajkách“ na nás čekal výstup na vrchol Rysů a následný sešup na polskou stranu do místa zvaného Mořské Oko. Počasí se přes noc bohužel neumoudřilo, ba naopak, ještě zhoršilo. K mlze se přidal občasný déšť a vítr. Klimatické podmínky měly k dokonalosti daleko, nicméně „rozkaz“, ten zněl jasně: sestoupit na polskou stranu, zpět na Štrbské Pleso se vrátit pouze v krajním případě. Vyrazili jsme a velmi záhy jsme dosáhli 2503 metrů nad mořem vysokého vrcholu Rysů. Hned po nás se z mlhy vynořil mladý Polák v pláštěnce a plátěných botách, který se zmateně ptal, kde jsou Rysy. Naše odpověď, že právě dosáhl cíle, ho uspokojila a poprosil nás o fotografii, na které nebylo vidět nic. Většině z nás jeho „turistické“ oblečení dodalo odvahu nutnou pro následný sestup (myšleno „…když to vyleze tahle figurka ve vanskách…“). Pojďme na to! Mlha doprovázená občasným deštěm zde byla taková, že jsme měli co dělat, abychom nalezli červeně vyznačené body trasy vedoucí do Polska. A právě v takových chvílích a podmínkách se často rodí legendární situace a hlášky. Milan: „Co je Peťane, proč nejdeš, běž dál.“ Petr: „…a kam? Tady to končí…“. Takže bez výhledů, ukotvit pláštěnky a jdeme na ostrý sestup o 1093 metrů níže s plnou polní na zádech. Sestup byl chvílemi opravdu náročný a já jsem rád, že každý z účastníků zvolil takové tempo, které bylo pro něj ideální, aby se bezpečně dostal do cíle. Mokré kameny totiž dělaly ze slézání místy velmi rizikovou záležitost. Když se nakonec ostrý sestup zvolnil a my se vynořili z mlhového oparu, objevila se před námi nádherná jezera – Czarny Staw, ze kterého padal vodopád do níže položeného jezera Morskie Oko.

Na konci druhého jezera nás čekal nocleh. Místo, kde jsme spali, nás nadchlo. Příjemné ubytování, bohatý výběr jídla a dobře vychlazená Tyskie (polské pivo). A to vše na terase s nádherným výhledem na trasu, kterou jsme ten den urazili. Všichni účastníci si během této idylky vyměňovali zážitky a pocity z dnešního sestupu. Ti, co nemají úplně v lásce pohledy z výšky, se jednohlasně shodli, že mlha byla pro ně spíše vysvobození. Druhý náročný den za námi, jdeme spát, načerpat sílu pro další putování.

Den třetí. Čekal nás lehounký výstup na chatu nacházející se v blízkosti jezera s názvem Przedni Staw Polski. Po snídani jsme se rozdělili na dvě party. Skupina, co si chtěla dát trochu do těla, si vybrala strmější chodník (žlutá trasa). Zbytek výpravy vyrazil klidnější a kratší modrou cestou. Všichni jsme si třetí den užili krásných výhledů v tomto malebném horském kraji. Radost nám nezkazila ani bouřka s deštěm, která některé z nás zastihla po cestě. Chata našeho třetího noclehu měla do útulnosti těch předcházejících daleko. Byla přeplněná. Polských turistů dorazilo opravdu mraky. Není divu, byl pátek. Citelně nám chyběla také vychlazená Tyskie. Večer jsme uléhali s vědomím, že zítra nás čeká opět náročný přechod, a to jsme ještě netušili, že si ho prodloužíme až do cílového města v Zakopaném. Čtvrtý den jsme ze tří možností nakonec vybrali žlutou stezku, která nás přes vrchol Krzyne (2144 m n. m.) měla dovést do místa posledního noclehu na chatu Murowaniec. Variant bylo více, ale nechtěli jsme riskovat a zkoušet třeba i jen část stezky Orlí. S naší bagáží by to byla velmi nekomfortní a místy i nebezpečná cesta. Výstup na Krzyne byl dlouhý a náročný, ale všichni si ho, společně s nádhernými panoramatickými výhledy na Polské Tatry, maximálně užili. Společná fotka na vrcholu a jdeme dál, čeká nás další sestup. Po příchodu na chatu na Murownaniec zjišťujeme, že je pro dnešek velmi nehostinným místem. Nevařilo se a nebylo k dispozici dokonce ani WC. Po krátkém odpočinku se rozhodujeme pokračovat až do Zakopaného a ubytovat se až tam. Sestup do města, které proslavily hlavně skoky na velkém můstku, byl pohodový. Na některé z nás začíná padat malá nostalgie z toho, že je naše krátké dobrodružství u konce. Ubytování zajištěno. Poslední noc v útulném penzionu před námi, zítra nás čeká náročný přesun po ose Zakopané – Poprad – Praha.

Musím říci, že závěrečný přesun mi pocitově sebral víc sil než náročné výstupy/sestupy po skalách, ale co naplat, Tatry prostě nejsou za rohem. Tááák a jsme v cíli, všichni v pořádku, plni zážitků a dojmů.

Mise Slovakia II splněna. Krásných 5 dní s partou fajn lidí. Za rok jistojistě budeme v tomto horském dobrodružství pokračovat. To, kam se MUPáci vrhnou v roce 2019, je zatím ve hvězdách. Možná zůstaneme v Tatrách a projdeme Roháče, anebo vyzkoušíme přechod v Rakouských Alpách?. Uvidíme, každopádně se už teď těším na nové výzvy, zážitky a účastníky!