Plzeňský Lutic Run v barvách MUP

Závod byl odstartován ve dvě hodiny odpoledne a začal ve velmi ostrém tempu. Po parkurovém přeskoku a krátkém výběhu tvůrce trati doslova katapultoval všechny účastníky do řeky před splavem. Skok do proudu musel probudit i ty, kteří nebyli dostatečně nažhavení originální předzávodní rozcvičkou. Přemýšlet o tom, co se to děje, na to tady prostě nebyl čas. Ihned po výstupu z řeky na nás čekala další „lahůdková“ překážka. Rozkaz zněl jasně – proplazit se hustým bahnem pod ostnatým drátem.

Po těchto zážitcích na úvodních překážkách jsem se dostal do takzvaného závodního transu neboli Flow (duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité). Povedlo se mi z hlavy vypustit veškeré starosti a mé myšlenky se zastavily. Další část závodu jsem prožil na této vlně, plně koncentrován na běh v očekávání následujících překážek. Ještě dnes se mi vrací živé vzpomínky, kterak na nás po dalším brodu přes řeku (bylo jich asi šest) čekal strmý kopec se sklonem asi šedesát stupňů. Těšil jsem se, jak po zdolání tohoto ukrutného kopce (výstup připomínal spíše chůzi v předklonu) „vytřepu“ ze svalů únavu výběhem po rovince v dáli. To se ale nestalo! Na kopci mi veselý pořadatel podal do ruky vzduchovku, která zřejmě zažila ještě boje v první světové válce. Po tom, co jsem se chvilku neúspěšně pral s tím, jak tuhle historickou zbraň nabít, ke mně tento pořadatel přistoupil a se šibalským úsměvem pronesl: „Tuhle vzduchovku nabít, to je oříšek, to ti povím.“ S jeho pomocí jsem naštěstí po chvilce zbraň zdárně nabil. Hotovo. Můžu střílet, stále ještě s frekvencí okolo 180 tepů za minutu. Zaklekávám ke střelbě. Celé tělo se mi třese, srdce buší jako o závod, dech nelze utišit. Říkám si, že to asi budou ty pocity, které zažívají při střelbách na závodech biatlonisté. Jsem rozklepaný, netrpělivý. Zkusím to nebo budu ještě chvilku mířit? Na nic nečekám a mačkám spoušť. Můj pokus dopadl tak, jak dopadl - minul jsem plechovku se svým číslem, bohužel. A pán (pořadatel) jen tak od boku pronesl: „Netrefil jsi, tak běžíš trestný okruh. Támhle tím směrem to oběhneš dolů a u závory zahneš doleva.“ A já věděl, že se znova poškrábu do kopce se šíleným převýšením. No nic, přišel jsem se sem přece, mimo jiné, fyzicky zničit a zároveň si také „udělat žízeň“. S těmito myšlenkami v hlavě vyrazil jsem s úsměvem na trestný okruh.

Z dalších pestrých překážek, které pro nás organizátoři závodu připravili, mě nejvíce zaujalo třicet angličáků (výskok přes dřep a zpátky do kliku), vynášení pneumatik do kopce s podobným náklonem jako u řeky a deset otoček s následnými žabáky do kopce. Do cíle jsem doběhl jako druhý v pořadí, ale výsledek byl z mého pohledu absolutně nepodstatný. Závod jsem si užíval od začátku až do posledních metrů. Rozdíl ve srovnání s klasickým během je obrovský. Pokud si člověk nenastuduje dopředu sled překážek, celý závod je pak vnitřně napjatý, jaké nástrahy ho budou čekat za další zatáčkou.

Co se týká našich dalších závodníků, ani ti se nijak neztratili. Kristýna Gütnerová doběhla celkově šestá a ve své dámské kategorii se umístila na skvělém druhém místě. Kirill s Katkou běželi celý závod společně. Kirill, jako správný gentleman, pomáhal své dámě s překonáváním překážek až do doby, kdy si podvrkl koleno. Poté se, jak už to občas v životě bývá, role obrátily. I přesto, že mu po celý zbytek závodu koleno otékalo a dokonce musel být v jeho průběhu ošetřován, závod dokončil na krásném třináctém místě.

Co říci na závěr? Zajímavý závod, který uspořádala parta nadšenců, a k tomu perfektní atmosféra vytvořená samotnými běžci a lidmi okolo. Byla to skvělá možnost pro účastníky sáhnout si na dno svých fyzických sil a užít si přírody v okolí Plzně. 

Doufám, že se v příštím závodě seriálu S MUP v pohybu sejdeme v co možná největším počtu! Čeká nás návštěva Liberce a tamní Ještědský půlmaraton. Takže si poznačte do kalendářů 17. září.