Štafeta MUP na Pražském maratonu 2015

Takhle to viděli běžci:

Kristina Seidlová – absolventka MUP/ obor Mezinárodní vztahy a evropská studia

Letos jsem měla tu čest běžet první úsek. Není nic krásnějšího a emotivnějšího než vyběhnout s tisícovkou nadšených běžců za zvuků Smetanovy Vltavy. Než jsem se po výstřelu přiblížila ke startovní čáře, trvalo několik minut, ale o to víc jsem si tyto chvilky vychutnávala a užívala. Celou moji trasu lemovali fanoušci, kteří povzbuzovali a fandili, jak se patří, což mě motivovalo a navracelo ubývající energii. I když se mi po viróze neběželo úplně dobře a nezlomila jsem svůj osobní rekord, pevně věřím, že v následujícím roce budu mít opět možnost se závodu účastnit a tím i překonat samu sebe.

Václav Macháň – student MUP / obor Evropská studia a veřejná správa

Běh byl jako vždy skvělý. Samozřejmě že jde v první řadě o výkon, ale pro mě jde výkon ruku v ruce s prožitkem. Tolik lidí vám fandí! Tolik lidí vás povzbuzuje! Tento pocit prostě nezažijete, když si půjdete v neděli odpoledne zaběhat někam do lesa. V tom je maraton v Praze unikátní. Snažil jsem se udržovat konstantní tempo, nakonec z toho byl na desetikilometrové trati čas 52:49. Mám z něj velkou radost, protože jsem se oproti zářijovým Běchovicím o čtyři minuty zlepšil. Chtěl bych poděkovat Metropolitní univerzitě Praha za možnost ji reprezentovat a také panu magistru Šafrovi, který si na mě, jako náhradníka, vzpomněl. Závěrem bych chtěl vyzdvihnout počin právě pana magistra, který Volkswagen Maraton Praha odběhl celý v krásném čase.

Marie Hocká – studentka MUP / obor Mezinárodní obchod

Co se týče nedělní atmosféry, tak jsem nadšená. Skvělé zážitky už od začátku při setkání na Mariánském náměstí. V závodě jsem zaběhla svůj asi nejhorší čas na desítce. Ale musím říct, že i tak jsem spokojená. Na své předávce jsem se seznámila s fajn lidmi, běželo se mi absolutně skvěle, bohužel ale nešlo zrychlit. Prostě jsem si ten závod užívala :-) Myslím, že Roman měl co dělat, aby čas vylepšil, ale myslím, že se právě na tuto výzvu nejvíc těšil. Běhám především pro radost a jsem sama sobě největším soupeřem. Mám ráda atmosféru těchto závodů. Všichni jsou tak pozitivně naladění. S předávkou jsem neměla žádný problém. Myslím, že vše klaplo dobře. Ještě jednou děkuji za možnost se běhu ve štafetě MUP účastnit.

Roman Tužil – student MUP / obor Průmyslové vlastnictví

Jak už je pár let mým zvykem, vždy se snažím zúčastnit pražských závodů od PIMu, ať už jako divák, nebo jako běžec. Tyto závody mají obrovskou a nádhernou atmosféru, ale bohužel stále více pociťuji, že se z krásného a dlouholetého závodu stává byznys (zvyšování startovného a podobně) a priorita rozběhat Česko mizí. To je jedna z hlavních věcí, které mně na závodech od PIMu moc mrzí, a já doufám, že to brzy někdo vrátí do starých kolejí.

A teď už něco o mně a o samotném závodu. Před koncem roku jsem doufal a věřil, že poběžím celý maraton, naběhané kilometry jsem měl a nic nebránilo, abych se postavil na start, bohužel v lednu přišlo zranění hrudníku a čtyřměsíční pauza, hned jsem věděl, že celé moje úsilí je pryč, takže se dá říci, že od dubna začínám opět od nuly. O závod jsem ale nechtěl přijít, a když byla nabídka běžet štafetový závod za MUP, hned jsem po této možnosti skočil a vyplatilo se. Závod se povedl a 12 km jsem si běžel v pohodovém tempu okolo 4:30/km. Předávku jsme zvládli bez problémů, i když najít člena z mého týmu v takovém davu nebylo moc lehké :). Běhání jedním slovem miluji a jen tak běhat nepřestanu. Při běhání na nic nemusím myslet a můžu si v klidu pročistit hlavu. Budu moc rád, pokud budu moci reprezentovat školu nadále.

Milan Šafr – vedoucí Centra sportu na MUP 

O atmosféře netřeba moc hovořit. Tím, že se závod běží úchvatným pražským centrem, je vyhledávaným závodem běžců z celého světa. Doprovodné skupiny běžce mocně povzbuzují (křikem, tleskáním, transparenty) po celou dobu závodu a dodávají všem účastníkům potřebnou psychickou energii. Počasí vyšlo skvěle, slunečno, teplota kolem 19 stupňů = ideální běžecké podmínky. Pro mě to byl spíše takový pokus, jak mé tělo fyzicky a psychicky zvládne trať dlouhou přes 42 km. Poslední dobou běhám často, ale maximálně do vzdálenosti 20 km.  Na maraton jsem se nijak zvlášť nepřipravoval a nepřizpůsobil ani svůj program týden před během, který byl maximálně sportovně nabitý. Den před maratonem jsem si místo vyklusání „střihnul“ 90 km na kolech v okolí Českého Dubu, takže jsem do závodu nastupoval hlavně s cílem doběhnout – ideálně v čase kolem 4 hodin.  Celou dobu jsem si hlídal tepovou frekvenci, kterou jsem prvních 30 km nepustil přes 145 tepů/min. a také pravidelně doplňoval tekutiny na občerstvovačkách. Postupem času ubývalo sil a tepovka šla logicky postupně nahoru. Obával jsem se hlavně 30.–35. km, ale moje tělo až překvapivě fungovalo bez problémů. Kromě chvilkových bolestí v kotníku a koleni (už mi není 20 let) jsem necítil žádný problém, který by mě donutil zpomalit, nebo dokonce zastavit. Bylo fajn, že jsem na trati potkal skoro všechny členy naší štafety. Prohodili jsme dokonce pár poznámek, nejvíc asi s Kristinou, která běžela první úsek. Jen Marii jsem minul a nevšiml si jí. Lidí na trati bylo opravdu mnoho.  Na slova  a poplácání od Romana (3 km před cílem) už jsem neměl sílu reagovat. Cítil jsem, že jsem blízko cíle, nohy mi trochu tuhly a při pohledu na potíže ostatních běžců (pády, křeče, zvracení) jsem se maximálně koncentroval na běžecký styl, svůj dech a dával pozor, kam šlapu. Myslím, že pokud bych zrychlil, asi bych neutekl svalové křeči, takže si říkám „piánko, hlavně neblbni, za chvilku jsi doma“. A je to tady, Pařížská ulice! Vypínám hudbu, která mě po celý závod provázela, abych si mohl náležitě užít potlesku lidí kolem trati. Vždyť to byl můj první maraton… 

Co se týká maratonu, myslím, že to není nic moc zdravého pro běžce a jejich těla. Asi je to hlavně o tom si dokázat, že to člověk uběhne. Osobně se přikláním spíše k běhům kolem 20 kilometrů, které tělo tak „nezrasují“. Já osobně jsem se z maratonu dostával asi týden. Poslední dobou se běh stává mou nedílnou součástí. Díky němu si udržuji kondici, čistím hlavu, aktivně relaxuji, spaluji přebytečné tuky. Běhání přijde většina sportujících lidí na chuť postupně, každý má svůj čas. V pubertě jsem odmítal běžet za čímkoli jiným, než je míč, a hle, za pár let je vše jinak. Přeji všem, ať v sobě někdy (co nejdříve) najdou své běžecké JÁ.

Metropolitní univerzita Praha se kromě Pražského půlmaratonu a Volkswagen Maratonu  účastní také legendárního nejstaršího silničního běhu v Evropě Běchovice – Praha. Zájemci, kteří by chtěli běžet v barvách MUP, se mohou hlásit na sport@mup.cz.