ASIE: Mé studium na střední Jávě

Dlouho před mým rozhodnutím mi byl, jako účastníkovi Buddy systému, přidělen indonéský student. Hned při prvním setkání se mě zeptal, kam že to chci jet na svou stáž já. Odpověděl jsem, že ještě nevím. Očka mu zajiskřila a okamžitě následovalo pozvání do Indonésie na Universitas Pembangunan Nasional. Nezdálo se to jako špatný nápad a po velmi pozitivních referencích od studenta, jenž na UPN pobýval předešlý rok, nebylo již co řešit.

Po absolvování přijímacího řízení na MUP a nezbytné administrativě (vízum, letenky,…) jsem se konečně mohl připravit na cestu. Nutno dodat, že indonésky jsem v té době neuměl ani slovo a vlastně celá jihovýchodní Asie pro mě představovala španělskou vesnici. V hlavě jsem měl jen vyslechnuté povídání o neuvěřitelně příjemných a přátelských lidech, naprosto odlišné kultuře, horku, vlhku a „gumovém čase“.

Po dlouhých hodinách letu jsem v Jakartě přestoupil na let vnitrostátní do cíle mého pobytu – Yogyakarty. Na letišti mě přivítal onen indonéský student s asi deseti kamarády s tím, že se o nic nemusím starat. Odvoz a ubytování mám zajištěné a na motorce se naučím zítra. Tady se musím zastavit a připomenout, že motorka je v Indonésii životně důležitá. Nikam se bez ní nedostanete. Nemáte-li řidičák, nevadí. Pokuty, rozuměj spíše úplatky, místním policistům, se pohybují v rozumných mezích. Smlouvat lze. Nikdy jste na motorce nejeli? Také žádný problém. Za slušný peníz se nechá pronajmout plně automatický skútr. Člověk se opravdu naučí velmi rychle.

Na škole jsem byl jediný běloch a de facto i jediný zahraniční student, což vyvolávalo některé kuriózní situace, ale plynuly z toho i určité benefity. V prvních dnech jsem se svým doprovodem (skupinou studentů mezinárodních vztahů) obcházel všechny možné katedry a byl postupně představován snad celé fakultě. Problém spočíval v tom, že jen menší část pedagogického sboru hovořila alespoň trochu anglicky. Komunikace se tak nesla v atmosféře úsměvů a uznalého pokyvování hlavou, když jsem pronesl některá základní indonéská slovíčka. Jakožto exotické individum jsem získal i určitá privilegia. Dokonce jsem dostával od vyučujících informativní sms např. o tom, že hodina odpadá, protože je horko a učitel je unavený. Zvláště odpolední hodiny odpadaly celkem často, protože horko bylo každý den.

Samotné studium na UPN bylo, řekl bych, značně odlišné od toho na MUP. Studenti si bez jakékoliv povinnosti, ale s podporou školy, zakládají různé spolky zaměřující se na různé oblasti oboru, který studují - Security lab, Lab diplomasi, Lab defensia,… Angličtina se praktikuje v International community. Přednášky pak slouží jako jakési doplnění znalostí. Tomu odpovídají i zkouškové testy, které nevyžadují enormní encyklopedické znalosti, ale spíše zjišťují názor studenta, kterýžto má být podložen patřičnými fakty. 

Již jsem se zmínil o tzv. gumovém čase (jam karet). Čas v Indonésii je vpravdě gumový a třeba si na něj zvyknout. Indonésané jsou pověstní tím, že chodí všude a za všech okolností pozdě. Nejde však o několik málo minut ale často se jedná i o několik hodin. Je tedy třeba chodit na smluvené místo se značným zpožděním a akce domlouvat pro více lidí. Zvyšuje se tím pravděpodobnost, že když dorazíte jen o půl hodiny později, bude na místě přeci jen někdo čekat a vy si budete mít s kým povídat, než dorazí ostatní. Také výraz „včera“ (pronesený v jakémkoliv jazyce) nemusí nutně znamenat včera, ale značí jakýkoliv den před dneškem – někdy i několik týdnů zpět. Obdobná potíž je i se slovem zítra. Což může znamenat zítra nebo taky kdykoliv v budoucnu. Pro Indonésany a pro Javánce zvlášť platí, že čas je značně relativní veličina a časová určení jsou velmi orientační. Nicméně musím přiznat, že jsem si na tento systém (bez) času rychle zvykl a těžko jsem se po návratu dostával zpět do obvyklého tempa.

Zprvu se zdálo jako velký problém stravování. V běžných obchodech s potravinami nekoupíte totiž nic k jídlu. Regály překypují nejrůznějšími sladkostmi a tisícem druhů brambůrků. Máte-li štěstí, najdete i ovoce. Ale to je asi všechno. Nejmenší pytel rýže váží 30 kilo. Vařit si sám (pro jednu osobu) tedy dost dobře nejde. Naštěstí je všude mnoho pouličních stánků s jídlem (tzv. warungů) a restaurací, kde se lze najíst za více než rozumnou cenu. Normální porce i s pitím vyjde na 10 000 rupií, tedy asi 20 korun. Jídla jsou rozmanitá a standardně velice pálivá. Při objednávání je dobré upozornit, že pokrm má obsahovat více rýže než čili. Při placení pozor na velké bankovky, které vám nemusí všude rozměnit. V krajním případě je vám nabídnuto „zatnutí sekery“ s tím, že zaplatíte „zítra“ – viz výše, taková důvěra mě příjemně překvapila.



Mezi některé další zvláštnosti bych zařadil záležitosti, které mohou vyvolat úsměv svou neobvyklostí. Například když jsem se pídil po ceně za ručník, bylo mi v obchodě řečeno, že cena za kilogram je přeci napsaná na váze. Zvážil jsem je tedy a odnesl si domů ¾ kila ručníků. Zvláštní je také způsob odívání v teplých slunečných dnech, kdy se mladí Indonésané a zvláště Indonésanky odívají do bund, mikin s dlouhým rukávem a pletených rukavic a jsou tak ochotni snášet obrovské horko jenom proto, aby se neopálili. Je to velká škoda, protože Indonésanky jsou přirozeně velmi krásné.

Jedinou negativní, ale později úsměvnou zkušeností, byla místní absolutní byrokracie – systém zarputile odolávající jakékoliv snaze o pochopení. Cokoliv, co vyžadovalo oficiální cestu, muselo obsahovat spoustu kolků, potvrzení a doporučení. Vše v několika kopiích pro každého zúčastněného úředníka. Případným cestovatelům bych doporučil vyhledat pomoc kamaráda a nesnažit se tento systém rozšifrovat. Je to živý organizmus, který se beztak neustále mění. Mimochodem - teď už vím, že v Česku vlastně žádná byrokracie neexistuje!

Yogyakarta (místními přezdívaná Jogja) je známá jako kulturní centrum oblasti. Kolem města je bezpočet buddhistických a hinduistických staveb, z nichž by člověk měl rozhodně navštívit nejznámější Prambanan, Borobudur či Ratu Boko. Je zde ale i dost menších, odlehlých chrámů s mnohem mystičtější atmosférou a nulovým počtem turistů. Jogja je také město studentů s velkou koncentrací univerzit. Tudíž není nouze o studentské akce všelikého charakteru. Jogja je multikulturní a multietnické město se studenty z celé Indonésie a jako takové se vyznačuje naprostou náboženskou snášenlivostí. Působí to přeci jen zvláštně, když sedíte u jednoho stolu s Javáncem – muslimem, Papuáncem – křesťanem a Balijcem – hinduistou a všichni pijete pivo (mimochodem docela dobré).

Zkušenost se studiem v Indonésii mi dala nejen množství nezapomenutelných zážitků ale i určitý nový pohled na život a na svět. My v ČR a ostatně v celé Evropě, ač máme zpravidla několikanásobný příjem vzhledem k tomu, co je řekněme běžné v Indonésii, život sice žijeme, ale neprožíváme. Zapomněli jsme jak žít, příliš se separujeme od ostatních. Hledáme na druhých spíše to špatné. A to je škoda. 

Program mi rozšířil obzory, přinesl spoustu nových přátel, přiměl mne učit se nový jazyk a nakonec i přestoupit na jiný obor. Do Indonésie se určitě rád kdykoliv podívám a doufám, že nejen jako turista ale i z pracovních důvodů.