Korea - cesta do neznáma

Nicméně než jsem odjížděla, sama jsem si nedovedla představit, co mě čeká. Odlétala jsem do absolutního neznáma a děsila mě jen myšlenka na to, jak se ocitnu sama v obrovském, přetechnizovaném a přelidněném městě. Pohled na plánek soulského metra byl přímo zděšující. Přesvědčila jsem se však, že nic není tak hrozné, jak se na první pohled může zdát.

Pulzující město

Soul je krásné město, jehož moderní architektura vás uchvátí. Korejci milují vše, co se blýská a svítí, takže při noční procházce centrem si připadáte jako v jiném světě. Když vezmeme v úvahu, že ještě před 50 lety patřila Jižní Korea k nejzaostalejším zemím na světě, je až neuvěřitelné, kam se během pár desítek let propracovala. Mě nejvíce očarovaly kontrastní rozdíly mezi modernitou a tradicí. Přecházíte obrovskou křižovatku a uprostřed se vyloupne osamocená chrámová kaple obklopená mrakodrapy. Úchvatný pohled je také na největší palácový komplex Čchangdökkung, který se nachází v samotném srdci Soulu. Na jedné straně se můžete kochat výhledem na vzdálené hory, na druhé pohledem na mrakodrapy. Ulice jsou přeplněné lidmi, kteří neustále někam spěchají a telefonují. V odpoledních hodinách až do pozdních nočních hodin jsou ulice lemované pouličními stánky, které nabízejí nejrůznější zboží od kabelek až po jídlo. Prodrat se davem lidí bylo kolikrát nadlidským úkolem.

Soulské město

Metro v korejské metropoli je v porovnání s pražským metrem ohromně rozsáhlé a připomíná podzemní bludiště. Ani místní, který se vychýlí ze své obvyklé trasy, se bez mapy neobejde. Přeplněné pražské metro v největší špičce znamená něco jiného než se octnout v přeplněném metru v Soulu. Ti, co trpí klaustrofobií, mají postaráno o nezapomenutelný zážitek, jako v mém případě, kdy jsem musela několikrát vystoupit během cesty a rozdýchat to. Co však nelze Korejcům vytknout je perfektní přehlednost tras. Mapa a značení se nachází na každém rohu, takže ztratit se je téměř nemožné. V Soulu jsem strávila několik dní a nemohla jsem se dočkat, až sednu na vlak a vydám se z přeplněné metropole do klidnějšího třistatisícového Chuncheonu, tedy do místa svého studijního pobytu.

Nejstřeženější hranice na světě

Chuncheon se nachází 150 km severovýchodně od Soulu a pouhých 40 km od nejstřeženější hranice na světě se Severní Koreou. Město je obklopené horami a v blízkosti se nacházejí jezera, která slouží jako víkendový odpočinek z rušného hlavního města. Pro zahraniční návštěvníky je asi nejlákavější návštěva právě demilitarizované zóny. Individuální cestu k hranicím není možné podniknout, výjimkou jsou účastníci hromadného zájezdu. Zpočátku jsem odmítala účastnit se této „tragikomedie“, ale jsem ráda, že jsem tuto cestu absolvovala. Jiná možnost, jak se ocitnout normální cestou na území Severní Koreje neexistuje. Bohužel cesta k hranicím je spojena s několika zastávkami včetně návštěvy obchodu se suvenýry, kde si lze mimo jiné zakoupit kus ostnatého drátu zabaleného v dárkové krabičce jako vzpomínku na návštěvu hranice. Suvenýr jsem si odsud nepřivezla, ale zůstala mi vzpomínka na napjatou atmosféru, která na společných hranicích mezi oběma zeměmi panovala. Před vstupem na hraniční území dostanete instrukce, jak se správně chovat, např. nesmíte ukazovat směrem na Severní Koreu. Stát dva metry od severokorejského vojáka a dívat se do jeho přísných očích není nic příjemného a doslova z toho běhá mráz po zádech.

Záhadní Korejci

Korejci jsou stále pro mě trochu záhadou. Asi byl pětiměsíční pobyt nedostačující na to, abych byla schopna pochopit jejich mentalitu a způsob uvažování. Na půdě univerzity jsem měla možnost blíže poznat několik korejských studentů většinou mé věkové kategorie. Všichni byli vesměs velmi milí a nápomocní, ale zároveň extrémně zaneprázdnění školou a prací, proto jim na zábavu a osobní život zbylo velmi málo času. Právě vysoké nároky, které se kladou na korejské žáky a studenty jsou pro západní svět nepochopitelné a zarážející. Jejich budoucnost je odvislá od studijního prospěchu již na základní škole. Proto rodiče vyvíjejí na své děti maximální nátlak a očekávají od nich jen ty nejlepší výsledky. Na druhou stranu jsou Korejci strašně dětinští. Důvodem je možná právě ta obrovská zodpovědnost, která je jim od raných let vštěpována. Korejky v mém věku se chovaly jako holky u nás v pubertálních letech. Neustálé se hihňaly, bylo těžké s nimi navázat vážnější debatu a zdálo se mi, že jedinou jejich starostí bylo oblečení a make-up. 

Korejská společnost je celkově velmi uzavřená a cizinec do ní těžko pronikne. Tato uzavřenost má nejspíš kořeny v dobách kolonialismu. Když jdete po ulici, máte pocit, že jsou lidé stále zamyšlení a duchem nepřítomní. Téměř každý drží v ruce nejnovější typ mobilu a neustále telefonuje, píše, vyhledává informace. Přístup k internetu je běžnou záležitostí. Během jízdy metrem jsem byla fascinovaná, kolik lidí sledovalo ve svém mobilu nějaký film nebo koncert. Přes všechny tyto vymoženosti a modernizační vlivy je korejská společnost stále ještě tradiční, alespoň, co se týká hierarchických vztahů. Přetrvává silná úcta dětí k rodičům, starším, nadřízeným a učitelům.