Za vší tou krásou aneb vietnamská společnost z vnitřního pohledu

Co si budeme nalhávat, lidé rádi soudí druhé. Je totiž lehčí poukazovat na chyby ostatních než vidět své vlastní. Kdo má rád pohled do zrcadla svých chyb? Nikdo. Ve vietnamské společnosti tohle platí dvojnásob už kvůli tradicím a zvykům, které tuto kulturu pojí. Pamatuji si dobu, kdy jsem neudělala zkoušky na státní gymnázium. Tato moje "chyba" a neschopnost mi byla vyčítána po celé dlouhé roky. V té době mi bylo vysvětleno, že jsem nejen zklamala rodinu, ale že se budou muset za mě stydět na veřejnosti, protože v očích ostatních budu "jen ta, co se nedokázala pořádně naučit". V ten moment mi došlo, že cokoliv co jsem udělala nebo udělám či řeknu, bude mít dopad i na moji rodinu. Co jsem však nikdy nepochopila a do teď se snažím pochopit je: Proč tuto odpovědnost nesou jen potomci?

Je pravda, že dnešní generace Vietnamců zapomíná na své kořeny. Někdy si neuvědomujeme kolik úsilí, práce a sebeobětování museli naši rodiče vynaložit, abychom žili v takovém pohodlí. A myslím si, že mluvím za většinu lidí mé generace, když řeknu, že jsme jim za to nesmírně vděční. Avšak pokud se tedy máme naučit být zodpovědný nejen za sebe, ale i za pověst naší rodiny, neměli by nám jít rodiče příkladem?

Právo rozhodnout se
"Až vyrosteš, bude z tebe právník nebo doktor. Doděláš si školu, oženíš se/vdáš se a založíš rodinu." Taky tyhle věty jsem slýchávala nejčastěji. Většinou takový plán mají vietnamští rodiče pro své děti. Ale jde aplikovat jednu teorii na všechny děti? Je nemožné vyrůstat v ČR a nebýt ovlivněný západní kulturou. Já osobně jsem vždycky dávala přednost škole a kariéře než myšlence založit rodinu a věřím, že nejsem sama. Moje matka mé chování brala jako jakousi rebélii a vždycky mi říkala, že až vyrostu, tak pochopím podstatu života. Mně to ale zůstalo do dnes.

Pamatuji si na dny a týdny, kdy jsem se s ní hádala o svém vlastním životě. Nebyl to vzdor, ale bylo to mé rozhodnutí o tom, co chci dělat a jakou cestou se v životě vydat. Teprve potom mi došlo, že nikdy nešlo o mé rozhodnutí, vždycky to bylo jen o tom vydat se cestou, která bude v souladu s pověstí mé rodiny. Jsem přesvědčená o tom, že Vietnamci při výchově myslí jen na to, aby se jejich děti měly nejlépe, ale přitom zapomínají, že my všichni jsme různí. A stejně tak, jak vypadáme a chováme se jinak, tak i naše tužby, přání a životní plány se liší.

„Udělal/a jsem chybu.“
Jak prostě tato věta zní. Vždycky jsem si myslela, že právo chybovat má každý. Až do teď. Stejně jako neúspěch u zkoušek na gymnázium, tak i ostatní chyby, kterých jsme se dopustila, mi byly vyčítány stále dokola. Vietnamští rodiče to berou tak, že svým dětem ukazují jejich chyby a tím se poučí. Ale jak tato teorie funguje v praxi?

V praxi to znamená, že si člověk sám v sobě vypěstuje pocit méněcennosti. Nikdy nedostane možnost poučit se ze svých chyb. Jak by mohl, když mu rodiče „omezí“ právo rozhodovat sám o sobě v dobré víře, aby se vyvarovalo stejných chyb na minimum?
Byli jsme vychováni k tomu, abychom byli perfektní (vždyť naši rodiče nás vychovali, jak nejlépe umí), nemůžeme, spíš nesmíme se dopustit chyb a právo svobodné volby znamená, že si máme vybrat z výběru, který nám byl vybrán.

Chtěla bych říct, že ctím vietnamskou kulturu ve všech ohledech, respektuji její zvyky a tradice. Ale nechci, aby tomu podléhal můj život. I buddhismus, který je brán, jako tamější náboženství je jen filozofie, která je založena na základě dobrovolnosti. Buď to ji přijímáte, nebo ne, ale nikdy k ní nemůžete být donuceni. Lidé chybují a vždycky budou, stejně jako já a i kdybych v budoucnu spadla na samé dno, bude to jen kvůli mému rozhodnutí, budu vinit jen sama sebe ne nikoho jiného. Život je krátký a je jen jeden a já ho chci prožít naplno, chci mít pocit, že žiji ne jen iluzi života.